Listopad 2009

Hra

28. listopadu 2009 v 23:10 Ostatní
Chceš si poskládat puzzle new moon ? tak klikni sem :))

Avartary - Bella

26. listopadu 2009 v 17:04 | leosenka |  Kristen Stewart
..

Plagáty

26. listopadu 2009 v 17:02 | leosenka |  Edward a Bella

Videjko

26. listopadu 2009 v 16:55 | leosenka |  Videa
Našla jsem na netu video.¨Tak jestli se chcete taky podívat tak TADY!


EDWARD CULLEN vs. NORMAL CHLAP

21. listopadu 2009 v 14:14 Ostatní
Normal: " Miluji Tě, baby! "
Edward: " Jsi můj život. "

Normal: " Myslím, že jsem se zamiloval. "
Edward: " A tak se lev zamiloval do jehňátka. "

Normal: " Tvoje vlasy vypadají jako stoh sena, běž si je učesat! "
Edward: " Tvoje vlasy vypadají jako stoh sena, ale mně se líbí! "

Normal: Když zemřeš, najde si jinou.
Edward: Když zemřeš, zabil by se, protože život bez tebe nestojí za to.

Normal: Když opouštíš dům: " Ahoj, měj se. "
Edward: Když opouštíš dům: " Vrať se ke mně lásko. Vrať se zpět ke mně. Vždy. "

Normal: " Chybíš mi. "
Edward: " Je to, jako kdyby sis vzala část mne s sebou. "

Normal: To dělá s každou.
Edward: To dělá jen s jendou jedinou.

Normal: Ti koupí květiny a čokoládu.
Edward: Ti koupí auto.

Edward a Bella

21. listopadu 2009 v 12:24 Fan art

Jackob a Bella

21. listopadu 2009 v 12:23 Fan art


Epilog - Pokračování

21. listopadu 2009 v 11:42 Stmívání - Knížky
"Zase stmívání," zamumlal. "Další konec. Bez ohledu na to, jak je den dokonalý, vždycky musí skončit."
"Některé věci skončit nemusí," zamumlala jsem skrz zuby, okamžitě napjatá.
Povzdechl si.
"Přivedl jsem tě na stužkovací slavnost," řekl pomalu, konečně odpovídaje na mou otázku, "protože nechci, abys o něco přišla. Nechci, aby ti moje přítomnost cokoliv brala, pokud tomu mohu zabránit. Chci, abys byla člověk. Chci, aby tvůj život pokračoval, jako kdybych já zemřel v roce devatenáct set osmnáct, jak jsem měl."

Epilog

21. listopadu 2009 v 11:41 Stmívání - Knížky

EPILOG
PŘÍLEŽITOST

Edward mi pomohl do auta, dával velký pozor na chumáče hedvábí a šifonu, na květiny, které mi právě před chvilkou přišpendlil do propracovaně načesaných loken, i na mou neforemnou chodicí sádru. Mou hněvivě našpulenou pusu ignoroval.
Když mě usadil, sedl si za volant a vydal se zpátky po dlouhé, úzké příjezdové cestě.
"Kdy přesně mi hodláš říct, o co tu kráčí?" zeptala jsem se nabručeně. Opravdu jsem nenáviděla překvapení. A on to věděl.

24. Slepá ulička - Pokračování

21. listopadu 2009 v 11:40 Stmívání - Knížky
"Mami, já tě tak ráda vidím!"
Sklonila se, aby mě něžně objala, a cítila jsem, jak mi na tváře padají horké slzy.
"Bello, já jsem byla tak rozčilená!"
"Moc mě to mrzí, mami. Ale teď už je všechno v pohodě, je to v pořádku," uklidňovala jsem ji.
"Hlavně jsem ráda, že tě konečně vidím s otevřenýma očima." Posadila se na kraj mé postele.
Najednou jsem si uvědomila, že nemám vůbec ponětí, co je za den. "Jak dlouho jsem je měla zavřené?"
"Je pátek, holčičko, nějakou dobu jsi byla v bezvědomí."
"Pátek?" Byla jsem šokovaná. Snažila jsem se vzpomenout, co bylo za den, když… ale nechtěla jsem na to myslet.

24. Slepá ulička

21. listopadu 2009 v 11:39 Stmívání - Knížky

24. SLEPÁ ULIČKA

Moje oči se otevřely do jasného, bílého světla. Byla jsem v neznámém bílém pokoji. Stěnu vedle mě zakrývaly dlouhé vertikální žaluzie; oslnivá světla nad mnou hlavou mě oslepovala. Ležela jsem na tvrdé hrbolaté posteli s postranicemi. Polštáře byly ploché a hrudkovité. Někde blízko se ozývalo znepokojivé pípání. Doufala jsem, že to znamená, že jsem stále naživu. Smrt by neměla být tak nepohodlná.
Po rukách se mi kroutily průhledné hadičky a něco jsem měla přelepené přes obličej, pod nosem. Zvedla jsem ruku, abych to odtrhla.
"Ne, nedělej to." A studené prsty mě chytily za ruku.
"Edwarde?" Otočila jsem lehce hlavu a jeho nádherný obličej byl jen pár centimetrů od mého, brada mu spočívala na kraji polštáře. Znovu jsem si uvědomila, že jsem naživu, tentokrát s vděčností a rozjařením. "Ach Edwarde, mně je to tak líto!"

23. Anděl

21. listopadu 2009 v 11:38 Stmívání - Knížky

23. ANDĚL

Při tom se mi zdál sen.
Jak jsem tak plula pod tou temnou vodou, uslyšela jsem ten nejšťastnější zvuk, který moje mysl mohla vykouzlit - tak krásný, tak pozvedající, stejně jako strašný. Bylo to další zavrčení; hlubší, divočejší řev plný zuřivosti.
Ostrá bolest, která bičovala mou zvednutou ruku, mě vynesla zpět, téměř až na hladinu, ale nestačilo to; nedokázala jsem otevřít oči.
A pak jsem poznala, že jsem mrtvá.
Protože skrz těžkou vodu jsem slyšela zvuk anděla, který volal mé jméno, volal mě do jediného nebe, o které jsem stála.

22. Hra na schovávanou - Pokračování

21. listopadu 2009 v 11:37 Stmívání - Knížky
Šel ke mně, docela blízko, a pak kolem mě přešel a položil dálkové ovládání vedle videa. Opatrně jsem se otočila, abych na něj viděla.
"Odpusť mi to, Bello, ale není lepší, že jsme do toho tvou matku ve skutečnosti vůbec nemuseli zatahovat?" Jeho hlas byl zdvořilý, laskavý.
A najednou mi to došlo. Maminka je v bezpečí. Pořád je na Floridě. Vůbec nedostala můj vzkaz. Nikdy ji neděsily ty temně rudé oči v abnormálně bledém obličeji přede mnou. Byla v bezpečí.
"Ano," odpověděla jsem, hlas nasycený úlevou.
"Vypadá to, že se nezlobíš, že jsem tě obelhal."
"Nezlobím se." Moje náhlé opojení mi dodalo odvahu. Co na tom teď záleželo? Brzy bude po všem. Charliemu a mamince nikdy nikdo neublíží, nikdy se nebudou muset bát. Cítila jsem se téměř závratně. Nějaká analytická část mé mysli mě varovala, že jsem nebezpečně blízko, abych se od stresu zhroutila.

22. Hra na schovávanou

21. listopadu 2009 v 11:36 Stmívání - Knížky

22. HRA NA SCHOVÁVANOU

Trvalo to mnohem méně času, než jsem si myslela - všechna ta hrůza, zoufalství, tříštění mého srdce. Minuty odtikávaly pomaleji než obvykle. Jasper stále ještě nebyl zpátky, když jsem se vrátila k Alici. Bála jsem se být s ní v jedné místnosti, bála jsem se, že uhodne… a ze stejného důvodu jsem se před ní bála ukrývat.
Myslela bych si, že už mě nic nepřekvapí, jak byly moje myšlenky zmučené a neklidné, ale byla jsem překvapená, když jsem viděla Alici skloněnou nad stolem, jak se oběma rukama drží za okraj.
"Alice?"
Nereagovala, když jsem ji zavolala jménem, ale její hlava se kývala pomalu ze strany na stranu a viděla jsem jí do tváře. Její oči byly bez výrazu, omámené… Moje myšlenky letěly k mé matce. Je snad už pozdě?

21. Telefonát

21. listopadu 2009 v 11:35 Stmívání - Knížky

21. TELEFONÁT

Cítila jsem, že je zase moc brzy, když jsem se probudila, a věděla jsem, že se mi pomalu denní a noční pořádek začínají převracet. Ležela jsem v posteli a poslouchala tiché hlasy Alice a Jaspera v druhém pokoji. Vůbec bylo divné, že byly dost hlasité na to, abych je slyšela. Rychle jsem se překulila, až se mé nohy dotkly podlahy, a pak jsem doklopýtala do obývacího pokoje.
Hodiny na televizi oznamovaly, že je těsně po druhé ráno. Alice a Jasper seděli společně na pohovce, Alice zase kreslila, zatímco Jasper se jí díval přes rameno. Nevzhlédli, když jsem vstoupila, příliš ponořeni do Aliciny práce.
Přikradla jsem se vedle Jaspera, abych se koukla.
"Viděla něco víc?" zeptala jsem se ho tiše.

20. Netrpělivost - Pokračování

21. listopadu 2009 v 11:20 Stmívání - Knížky
Povzdechla si. "Bude se šíleně zlobit."
"Nic mu do toho není. To je mezi tebou a mnou. Alice, já tě prosím jako kamarádka." A z nás teď byly kamarádky - což ostatně musela celou dobu vědět.
Podívala se na mě svýma nádhernýma, moudrýma očima… a rozhodovala se.
"Povím ti, jak to probíhá," řekla nakonec, "ale já sama si to nepamatuju, a nikdy jsem to nedělala, ani neviděla, jak se to dělá, takže měj na paměti, že ti můžu povědět jenom teorii."
Čekala jsem.
"Jako predátoři máme ve své fyzické výbavě spoustu různých zbraní - je jich mnohem, mnohem víc, než je opravdu nutné. Síla, rychlost, ostré smysly, a to se nezmiňuju o těch z nás, jako jsou Edward, Jasper a já, kteří máme ještě smysly navíc. A nadto, stejně jako masožravé rostliny, svou kořist fyzicky přitahujeme."
Seděla jsem bez pohnutí, vzpomněla jsem si, jak ostentativně mi tohle Edward předvedl tam na louce.

20. Netrpělivost

21. listopadu 2009 v 11:19 Stmívání - Knížky

20. NETRPĚLIVOST

Když jsem se probudila, byla jsem zmatená. Moje myšlenky byly zamlžené, stále se motaly ve snech a nočních můrách; trvalo mi déle, než jsem si uvědomila, kde jsem.
Ten pokoj byl příliš nevýrazný, aby patřil jinam než do hotelu. Svědčily o tom noční lampičky, přišroubované ke stolkům, podobně jako dlouhé závěsy zhotovené ze stejné látky jako přehoz na postele a obyčejné akvarelové kopie na zdech.
Snažila jsem se vzpomenout si, jak jsem se sem dostala, ale zpočátku mě nic nenapadalo.
Pamatovala jsem si elegantní černé auto, skla v oknech tmavší než u limuzíny. Motor byl téměř tichý, ačkoliv jsme uháněli po černých dálnicích více než dvojnásobkem povolené rychlosti.
A pamatovala jsem si Alici, jak sedí se mnou na tmavém koženém zadním sedadle. Během dlouhé noci moje hlava nějak skončila na jejím žulovém krku. Moje blízkost jí zdá se vůbec nevadila, a její studená, tvrdá kůže mě podivně uklidňovala. Přední díl tenké bavlněné košile měla studený a vlhký od slz, které mi tekly, dokud mi oči, červené a pálící, nevyschly.

19. Loučení - Pokračování

21. listopadu 2009 v 11:18 Stmívání - Knížky
Odpověděl neradostným úsměvem, který okamžitě zmizel.
"Proč se to stalo?" zeptala jsem se a hlas se mi zajíkl. "Proč já?"
Zíral temně na silnici před sebou. "Je to moje vina - byl jsem blázen, že jsem tě takhle ohrozil." Hněv v jeho hlasu byl namířený dovnitř.
"Tak jsem to nemyslela," opáčila jsem. "Byla jsem tam, no a co. Těm druhým dvěma to bylo jedno. Proč se ten James rozhodl, že mě zabije? Všude jsou tu lidi, tak proč zrovna já?"
Zaváhal, chvíli přemýšlel, než odpověděl.