13. DOZNÁNÍ

19. listopadu 2009 v 15:38 |  Stmívání - Knížky

13. DOZNÁNÍ

Edward ve slunečním světle byl šokující. Nemohla jsem si na to zvyknout, ačkoliv jsem na něj zírala celé odpoledne. Jeho kůže, bílá navzdory lehkému ruměnci ze včerejšího loveckého výletu, doslova jiskřila, jako kdyby měl tělo posázené tisíci drobných diamantů. Ležel bez pohnutí na trávě, pod rozepnutou košilí byla vidět jeho nádherně modelovaná, zářící hruď, jiskřivé paže měl holé. Jeho lesklá, bledá levandulová víčka byla zavřená, ačkoliv samozřejmě nespal. Dokonalá socha, vytesaná do nějakého neznámého kamene, hladkého jako mramor, třpytivého jako křišťál.
Čas od času se jeho rty pohnuly, tak rychle, že to vypadalo, jako by se chvěly Ale když jsem se zeptala, řekl mi, že si pro sebe zpívá; bylo to příliš potichu, abych to slyšela.

Také jsem si užívala slunce, ačkoliv vzduch nebyl na můj vkus dost suchý. Ráda bych si lehla jako on a nechala slunce, aby mi hřálo tvář. Ale zůstávala jsem schoulená, bradu položenou na kolenou, a nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Vál lehký větřík; povíval mi vlasy a šustil v trávě, která se pohupovala kolem jeho nehybného těla.
Louka, která mi zprvu připadala tak úchvatná, vedle jeho nádhery vybledla.
Váhavě, pořád v obavách, že zmizí jako fata morgana, příliš krásný, aby byl skutečný… váhavě jsem natáhla jeden prst a pohladila ho po hřbetě třpytivé ruky, která mi ležela na dosah. Znovu jsem žasla nad dokonalou texturou, saténově hladkou, chladnou jako kámen. Když jsem zase vzhlédla, jeho oči byly otevřené a dívaly se na mě. Dneska měly barvu karamelek, byly světlejší, teplejší, po lovu. V koutcích jeho nehybných rtů se ukázal rychlý úsměv.
"Neděsím tě?" zeptal se rozpustile, ale v jeho tichém hlasu jsem slyšela skutečnou zvědavost.
"Ne víc než obvykle."
Usmál se víc zeširoka; jeho zuby se zablýskly v slunci.
Posunula jsem se blíž a natáhla celou ruku, abych konečky prstů obkroužila kontury jeho předloktí. Viděla jsem, že se mi prsty třesou, a věděla jsem, že to neunikne jeho pozornosti.
"Vadí ti to?" zeptala jsem se, protože zase zavřel oči.
"Ne," odpověděl, ale oči neotevřel. "Nedokážeš si představit, jaký je to pocit." Povzdechl si.
Zlehka jsem přejížděla rukou přes dokonalé svaly jeho paže, sledovala slabý vzorec namodralých žil uvnitř loketní jamky. Natáhla jsem se a vzala ho za druhou ruku. Uvědomil si, co chci, a rozevřel dlaň jedním z těch svých neuvěřitelně rychlých, znepokojujících pohybů. Vyplašilo mě to; prsty mi na jeho paži na vteřinku ztuhly.
"Promiň," zamumlal. Vzhlédla jsem včas, abych viděla, jak se jeho zlaté oči zase zavřely. "S tebou je hrozně snadné být sám sebou."
Zvedla jsem jeho ruku, otáčela jí tam a sem a dívala se, jak mu slunce jiskří na dlani. Přidržela jsem si ji blíž u obličeje a snažila se zahlédnout ty skryté plošky v jeho kůži.
"Pověz mi, na co myslíš," zašeptal. Vzhlédla jsem a viděla jeho oči, jak se na mě upřeně dívají. "Pořád mi připadá tak divné, že to nepoznám."
"Víš, my ostatní to takhle máme pořád."
"To je těžký život." Představovala jsem si náznak lítosti v jeho tónu? "Ale tys mi neodpověděla."
"Já jsem si přála vědět, na co myslíš…" zaváhala jsem.
"A?"
"Přála jsem si, abych dokázala uvěřit, že jsi skutečný. A přála jsem si, abych se nebála."
"Nechci, aby ses bála." Jeho hlas byl tichý jako šepot. Slyšela jsem to, co však nemohl s jistotou říct, a sice že se nemusím bát, že se není čeho bát.
"No, to není přesně ten strach, který jsem měla na mysli, ačkoliv je to rozhodně námět k zamyšlení."
Tak rychle, že mi jeho pohyb zase unikl, se napůl posadil, opřený o pravou paži, levou dlaň stále v mých rukou. Jeho andělská tvář byla jenom pár centimetrů od mojí. Mohla jsem se - měla jsem se - odtáhnout, ale nebyla jsem schopna pohybu. Jeho zlaté oči mě hypnotizovaly.
"Tak čeho se tedy bojíš?" zašeptal naléhavě.
Ale já jsem nedokázala odpovědět. Jako už jednou předtím jsem na tváři ucítila jeho studený dech. Sladký, lahodný, až se mi nad tou vůní sbíhaly sliny v ústech. Nepodobalo se to žádné jiné vůni. Instinktivně, bez přemýšlení, jsem se naklonila blíž a vdechovala.
A v tu chvíli byl pryč, jeho ruka se mi vytrhla. Než jsem očima zaostřila, byl dvacet stop ode mě, stál na kraji malé louky, v hlubokém stínu vysoké jedle. Zíral na mě, jeho oči byly v tom pološeru tmavé, jeho výraz nečitelný.
Cítila jsem ve tváři bolest a šok. Prázdné ruce mě pálily.
"Já… se omlouvám… Edwarde," zašeptala jsem. Věděla jsem, že to slyší.
"Dej mi chvilku," zavolal, dost hlasitě pro mé ne tak citlivé uši. Seděla jsem velmi klidně.
Po deseti neuvěřitelně dlouhých sekundách se vrátil, přišel pomalu na své tempo. Zastavil se pár kroků ode mě a půvabně se položil na zem se zkříženýma nohama. Nepřestával se mi dívat do očí. Dvakrát se zhluboka nadechl a pak se omluvně usmál.
"Je mi to moc líto." Zaváhal. "Pochopila bys, co tím myslím, kdybych řekl, že jsem jenom člověk?"
Přikývla jsem, ale jeho vtipu jsem se nedokázala zasmát. V žilách mi pulzoval adrenalin, jak mi pomalu docházelo nebezpečí, které mi hrozilo. Z místa, kde seděl, to dokázal vycítit. Jeho úsměv se změnil ve výsměšný.
"Jsem nejlepší predátor na světě, nemyslíš? Všechno na mně tě vábí - můj hlas, můj obličej, dokonce můj pach. To mi tak ještě scházelo!" Zničehonic vstal a byl zase pryč, okamžitě zmizel, a objevil se pod tím samým stromem jako předtím. Za půl sekundy oběhl louku.
"Jako kdybys mě mohla předběhnout!" zasmál se hořce.
Vztáhl ruku a s ohlušujícím praskotem bez námahy ulomil z kmene jedle dvě stopy tlustou větev. Chvíli s ní v ruce balancoval a pak ji s neuvěřitelnou rychlostí odhodil, mrštil jí o druhý veliký strom, který se tou ranou otřásl a ještě chvíli se chvěl.
A už stál na krok ode mne, bez hnutí, jako by byl z kamene.
"Jako kdybys mě mohla přeprat," řekl něžně.
Seděla jsem jako přimrazená, bála jsem se ho víc než kdy předtím. Nikdy jsem ho neviděla úplně odložit tu pečlivě kultivovanou fasádu. Nikdy nebyl méně lidský, a ani krásnější. Obličej popelavý, oči rozšířené, seděla jsem jako pták hypnotizovaný očima hada.
Jeho nádherné oči planuly prudkým vzrušením. Pak s ubíhajícími vteřinami potemněly. Jeho výraz se pomalu vrátil k původní smutné masce.
"Neboj se," zašeptal sametovým hlasem, neúmyslně svůdným. "Slibuju," zaváhal. "Přísahám, že ti neublížím." Zdálo se, že má víc práce přesvědčit sám sebe než mě.
"Neboj se," zašeptal znovu a s přehnanou pomalostí přistoupil blíž. Plynule se posadil, schválně zpomalenými pohyby, až se naše obličeje ocitly na stejné úrovni, jenom stopu od sebe.
"Prosím tě, odpusť mi," řekl formálně. "Dokážu se ovládat. Tys mě zaskočila. Ale teď se chovám, jak nejlíp umím."
Počkal, ale já jsem stále nemohla promluvit.
"Dneska nemám žízeň, čestné slovo." Zamrkal.
Tomu jsem se musela zasmát, ačkoliv ten smích byl roztřesený a zadýchaný.
"Jsi v pořádku?" zeptal se něžně, pomalu, opatrně natáhl svou mramorovou ruku a položil mi ji zpátky do dlaně.
Dívala jsem se na tu hladkou, chladnou ruku a pak jsem se mu podívala očí. Byly zjihlé, kajícné. Podívala jsem se zpátky na jeho ruku a pak jsem ji otočila a konečkem prstu mu začala objíždět čáry v dlani. Vzhlédla jsem a plaše se usmála.
Oplatil mi oslňujícím úsměvem.
"Takže kde jsme to byli, než jsem se začal tak hrubě chovat?" zeptal se něžnými kadencemi minulého století.
"Vážně si nedokážu vzpomenout."
Usmál se, ale jeho obličej byl zahanbený. "Myslím, že jsme mluvili o tom, proč se bojíš, kromě zjevných důvodů."
"Aha, správně."
"Tedy?"
Podívala jsem se dolů na jeho ruku a jezdila bezcílně po té hladké, zářící dlani. Sekundy odtikávaly.
"Jak snadno se dám vyvést z míry," povzdechl si. Dívala jsem se mu do očí a najednou jsem pochopila, že tohle je pro něj stejně tak nové jako pro mě. I když měl za sebou tolik let nezměrných zkušeností, tohle pro něj bylo taky těžké. Ta myšlenka mi dodala odvahu.
"Bála jsem se… protože, no, ze zjevných důvodů s tebou nemůžu zůstat. A bojím se, že bych s tebou ráda zůstala, mnohem víc, než bych měla." Při těch slovech jsem sklopila oči na jeho ruce. Bylo pro mě těžké říct tohle nahlas.
"Ano," souhlasil pomalu. "To je skutečně důvod ke strachu. Chtít být se mnou. To opravdu není v tvém nejlepším zájmu."
"Já vím. Možná bych mohla zkusit to nechtít, ale nevěřím, že by to fungovalo."
"Přál bych si, abych ti mohl pomoct. Opravdu." Nebylo pochyb o upřímnosti v jeho živých očích. "Měl jsem už dávno odejít. Měl bych odejít teď. Ale nevím, jestli to dokážu."
"Nechci, abys odešel," zašeptala jsem lítostivě, s pohledem upřeným zase dolů.
"Což je přesně ten důvod, proč bych odejít měl. Ale neboj. Já jsem v podstatě sobecký tvor. Příliš toužím po tvojí společnosti na to, abych dělal, co bych měl."
"To jsem ráda."
"To nebuď!" stáhl ruku, tentokrát něžněji; jeho hlas byl drsnější než obvykle. Drsnější podle jeho měřítek, ale stále krásnější než jakýkoliv jiný lidský hlas. Bylo těžké držet s ním krok - jeho náhlé změny nálad mě zanechaly vždycky o krok pozadu, jako omráčenou.
"Není to jenom tvoje společnost, po čem toužím! Na to nikdy nezapomínej. Nikdy nezapomínej, že pro tebe jsem nebezpečnější než pro kohokoliv jiného." Zarazil se. Podívala jsem se na něj a viděla, že nepřítomně zírá do lesa.
Na okamžik jsem se zamyslela.
"Asi přesně nechápu, jak to myslíš - aspoň tu poslední část," řekla jsem.
Podíval se zpátky na mě, šibalsky se usmál a jeho nálada se zase změnila.
"Jak bych ti to vysvětlil?" přemítal. "Aniž bych tě zase vystrašil… hmmmm." Ale zdálo se, že o tom nepřemýšlí. Položil svou ruku zpátky do mé; sevřela jsem ji pevně v dlaních. Podíval se na naše ruce.
"To je úžasně příjemné, to teplo." Povzdechl.
Chvíle uplynula, než si srovnal myšlenky.
"Víš, jak má každý rád jiné chutě?" začal. "Někdo má rád čokoládovou zmrzlinu, jiný dává přednost jahodové?"
Přikývla jsem.
"Promiň mi tu analogii s jídlem - nepřišel jsem na jiný způsob, jak to vysvětlit."
Usmála jsem se. Smutně mi úsměv oplatil.
"Víš, každý člověk voní jinak, má jinou esenci. Kdybys zamkla alkoholika do místnosti plné zvětralého piva, ochotně by ho vypil. Ale kdyby chtěl, tak by dokázal odolat, kdyby to byl alkoholik, který se léčí. Teď řekněme, že bys do té místnosti postavila sklenici stoleté brandy, nejvzácnějšího, jemného koňaku - a naplnila místnost jeho teplým aroma - myslíš, že tehdy by se mu to podařilo?"
Seděli jsme mlčky a dívali se jeden druhému do očí - snažili se číst si navzájem myšlenky.
Prolomil ticho jako první.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama