2. Otevřená kniha - pokračování 2

7. listopadu 2009 v 23:17 |  Stmívání - Knížky
"Bella," opravil ho Edward automaticky. "Ve skutečnosti identifikovala tři z pěti."
Pan Banner se na mě teď podíval; jeho výraz byl skeptický.
"Už jste tuhle laboratorní práci dělala?" zeptal se.
Bázlivě jsem se usmála. "Ne s cibulovým kořínkem."

"S blastulou bělice?"
"Jo."
Pan Banner přikývl. "Byla jste ve Phoenixu v pokročilém programu?"
"Ano."
"No," řekl po chvíli. "Myslím, že je dobře, že vy dva jste partneři pro laboratorní práce." Ještě něco zamumlal, jak odcházel. Když odešel, začala jsem si zase čmárat do sešitu.
"To je velká škoda, s tím sněhem, viď?" zeptal se Edward. Měla jsem pocit, že se nutí do rozhovoru. Už mě zase ovíjela paranoia. Jako kdyby slyšel, o čem jsem si povídala s Jessikou u oběda a snažil se mi dokázat, že nemám pravdu.
"Ani ne," odpověděla jsem po pravdě, místo abych předstírala, že jsem normální jako každý jiný. Pořád jsem se snažila vypudit ten pocit podezření, a nemohla jsem se soustředit.
"Nemáš ráda zimu." To nebyla otázka.
"Nebo mokro."
"To se ti musí ve Forks těžko žít," nadhodil.
"To ani nemáš ponětí," zamumlala jsem temně.
Zdálo se, že to, co jsem řekla, ho bůhvíproč fascinuje. Jeho obličej mě natolik rozptyloval, že jsem se snažila nedívat se na něj víc, než vyžadovala nejnutnější zdvořilost.
"Proč jsi sem tedy přijela?"
Na to se mě nikdo nezeptal - ne tak přímo jako on.
"To je… komplikované."
"Myslím, že to dokážu pochopit," naléhal.
Na dlouhou chvíli jsem se odmlčela a pak jsem udělala tu chybu, že jsem se mu podívala do očí. Jeho tmavé zlaté oči mě mátly a já jsem odpověděla bez přemýšlení.
"Moje matka se znovu vdala," řekla jsem.
"To nezní tak složitě," nesouhlasil, ale z hlasu mu zazníval soucit. "Kdy se to stalo?"
"Loni v září." Můj hlas zněl smutně i mým vlastním uším.
"A ty ho nemáš ráda," domýšlel se Edward, stále laskavým tónem.
"Ne, Phil je fajn. Možná trochu moc mladý, ale docela milý."
"Proč jsi s nimi nezůstala?"
Nedokázala jsem pochopit, proč ho to tak zajímá, ale on na mě pořád upíral pronikavý pohled, jako kdyby můj obyčejný příběh byl nějak životně důležitý.
"Phil hodně cestuje. Vydělává si jako fotbalista." Pousmála jsem se.
"Slyšel jsem o něm?" zeptal se a úsměv mi oplatil.
"Asi ne. Nehraje dobře. Jenom druhou ligu. Hodně se stěhuje."
"A tvoje matka tě sem poslala, aby mohla cestovat s ním." Pronesl to znovu jako předpoklad, ne jako otázku.
Zvedla jsem o zlomek bradu. "Ne, neposlala mě sem. Poslala jsem se sama."
Obočí se mu spojilo dohromady. "Tomu nerozumím," přiznal a bylo vidět, že mu to hodně vadí.
Povzdechla jsem si. Proč mu to vůbec vysvětluju? Pořád se na mě upřeně díval s živou zvědavostí.
"Napřed bydlela se mnou, ale stýskalo se jí po něm. Byla z toho nešťastná… tak jsem se rozhodla, že je na čase strávit nějakou dobu s Charliem." Můj hlas byl otrávený, když jsem domluvila.
"Ale teď jsi nešťastná ty," podotkl.
"No a?" opáčila jsem.
"To se nezdá spravedlivé." Pokrčil rameny, ale jeho pohled byl stále napjatý.
Nevesele jsem se zasmála. "To ti ještě nikdo neřekl? Život není fér."
"Myslím, že to už jsem někde slyšel," souhlasil suše.
"Tak to je všechno," uzavřela jsem a divila se, proč na mě pořád tak zírá.
Zadíval se na mě uznale. "Hraješ to dobře," řekl pomalu. "Ale klidně se vsadím, že trpíš víc, ale nedovolíš, aby to na tobě někdo poznal."
Ušklíbla jsem se a odolávala nutkání vypláznout na něj jazyk jako pětiletá holka; a podívala jsem se jinam.
"Mýlím se?"
Snažila jsem se ho ignorovat.
"Myslím, že ne," zamumlal sebejistě.
"Co na tom tobě záleží?" odsekla jsem podrážděně. Nedívala jsem se na něj, sledovala jsem, jak učitel obchází po třídě.
"To je moc dobrá otázka," zašeptal tak tiše, až jsem si říkala, jestli nemluví sám k sobě. Ovšem po několika vteřinách ticha jsem usoudila, že to byla jediná odpověď, kterou dostanu.
Povzdechla jsem si a zamračila se na tabuli.
"Otravuju tě?" zeptal se. Znělo to pobaveně.
Podívala jsem se na něj bez přemýšlení… a zase řekla pravdu. "Ne tak docela. Spíš jsem otrávená sama ze sebe. Jsem tak snadno čitelná - mamka mi vždycky říká, že jsem její otevřená kniha." Zamračila jsem se.
"Naopak, mně připadáš čitelná velmi obtížně." Navzdory všemu, co jsem řekla a on uhodl, to znělo, jako když to myslí vážně.
"Pak tedy musíš být dobrý čtenář," odpověděla jsem.
"Obvykle jsem." Široce se usmál a předvedl sadu dokonalých bělostných zubů.
Pan Banner pak okřikl třídu, aby všichni dávali pozor, a já jsem se s úlevou otočila, abych poslouchala. Nemohla jsem uvěřit, že jsem právě vykládala podrobnosti ze svého obyčejného života tomuhle zvláštnímu krásnému klukovi, který mnou možná pohrdá. Možná ne. Před chvílí se zdálo, že ho náš rozhovor opravdu zajímá, ale teď jsem koutkem oka viděla, že se zase odklání pryč ode mě a rukama křečovitě svírá okraj stolku.
Nasadila jsem soustředěný výraz, zatímco pan Banner s pomocí blan na zpětném projektoru předváděl to, co jsem bez obtíží viděla v mikroskopu. Ale moje myšlenky se nedaly ovládnout.
Když se konečně ozvalo zvonění, Edward vyběhl z místnosti stejně rychle a stejně půvabně jako minulé pondělí. A jako minulé pondělí jsem na něj jen udiveně zírala.
Mike ke mně rychle přihopkal a vzal mi knížky. Představila jsem si ho s vrtícím ohonem.
"To bylo strašné," zasténal. "Všechny vypadaly úplně stejně. Máš štěstí, že tvým partnerem je Cullen."
"Já jsem s tím neměla žádné potíže," ohradila jsem se, dotčená jeho předpokladem. Okamžitě jsem litovala, jak jsem ho odbyla. "My už jsme tyhle laborky dělali dřív," dodala jsem, než se mohl urazit.
"Cullen se dneska zdál docela přátelský," poznamenal, když jsme se soukali do pláštěnek. Nezdálo se, že ho to těší.
Já jsem se snažila mluvit nevzrušeně. "Zajímalo by mě, co to s ním minulé pondělí bylo."
Nedokázala jsem se soustředit na Mikovo povídání, jak jsme šli do tělocvičny, a tělocvik mě taky nijak nezaujal. Mike byl dneska se mnou v družstvu. Rytířsky kryl moje postavení stejně dobře jako své vlastní, takže moje lelkování bylo přerušeno, jenom když na mě vyšlo podání; můj tým se obezřetně uhýbal z cesty pokaždé, když jsem byla na řadě.
Když jsem šla na parkoviště, jenom drobně mžilo, ale byla jsem šťastnější, když jsem seděla v suché kabině. Zapnula jsem topení a pro jednou jsem se nestarala o ohlušující řev motoru. Rozepnula jsem si bundu, stáhla kapuci a roztřásla si vlhké vlasy, aby je topení mohlo usušit, než dojedu domů.
Podívala jsem se kolem sebe, abych se ujistila, že je všude volno. V tu chvíli jsem si všimla nehnuté bílé postavy. Edward Cullen se opíral o přední dveře Volva, tři auta ode mě, a zíral upřeně směrem ke mně. Rychle jsem uhnula pohledem a zařadila zpátečku, až jsem v tom spěchu málem nabourala něčí rezavou Toyotu Corollu. Naštěstí pro toyotu jsem včas dupla na brzdu. Byl to ten typ auta, z kterého by můj náklaďáček nadělal šrot. Zhluboka jsem se nadechla, stále jsem se dívala ven druhou stranou a opatrně jsem se znovu rozjela, tentokrát s větším úspěchem. Zírala jsem přímo před sebe, když jsem míjela Volvo, ale mohla bych přísahat, že jsem periferním pohledem viděla, jak se Edward směje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama