22. Hra na schovávanou - Pokračování

21. listopadu 2009 v 11:37 |  Stmívání - Knížky
Šel ke mně, docela blízko, a pak kolem mě přešel a položil dálkové ovládání vedle videa. Opatrně jsem se otočila, abych na něj viděla.
"Odpusť mi to, Bello, ale není lepší, že jsme do toho tvou matku ve skutečnosti vůbec nemuseli zatahovat?" Jeho hlas byl zdvořilý, laskavý.
A najednou mi to došlo. Maminka je v bezpečí. Pořád je na Floridě. Vůbec nedostala můj vzkaz. Nikdy ji neděsily ty temně rudé oči v abnormálně bledém obličeji přede mnou. Byla v bezpečí.
"Ano," odpověděla jsem, hlas nasycený úlevou.
"Vypadá to, že se nezlobíš, že jsem tě obelhal."
"Nezlobím se." Moje náhlé opojení mi dodalo odvahu. Co na tom teď záleželo? Brzy bude po všem. Charliemu a mamince nikdy nikdo neublíží, nikdy se nebudou muset bát. Cítila jsem se téměř závratně. Nějaká analytická část mé mysli mě varovala, že jsem nebezpečně blízko, abych se od stresu zhroutila.

"To je zvláštní. Ty to skutečně myslíš vážně." Jeho tmavé oči mě se zájmem hodnotily. Duhovky měl skoro černé, jenom s náznakem rubínové kolem okrajů. Žíznivý. "To tedy musím uznat, vy lidé umíte být docela zajímaví. Asi už chápu, proč je přínosné vás pozorovat. To je úžasné, někteří z vás jako by v sobě neměli kouska sobeckosti."
Stál pár kroků ode mě, paže složené a zvědavě na mě koukal. Vypadal tak obyčejně, na jeho tváři nebo těle nebylo vůbec nic pozoruhodného. Jenom ta bílá kůže, kulaté oči, na které jsem si tak zvykla. Měl na sobě bledě modrou košili s dlouhými rukávy a vybledlé modré džíny.
"Předpokládám, že mi povíš, že tě tvůj chlapec pomstí?" zeptal se - zdálo se mi, že s nadějí v hlase.
"Ne, myslím, že ne. Alespoň jsem ho žádala, aby to nedělal."
"A jaká byla jeho odpověď?"
"Nevím." Bylo podivně snadné povídat si s tímhle uhlazeným lovcem. "Nechala jsem mu dopis."
"Jak romantické, poslední dopis. A myslíš, že tě poslechne?" Jeho hlas byl teď trošku tvrdší, náznak sarkasmu kazil jeho zdvořilý tón.
"Doufám."
"Hmmm. No, tak to se naše naděje liší. Víš, tohle bylo všechno trochu moc snadné, příliš rychlé. Abych byl docela upřímný, jsem zklamaný. Očekával jsem mnohem větší výzvu. Konec konců, potřeboval jsem jenom trochu štěstí."
Mlčky jsem vyčkávala.
"Když se Victoria nemohla dostat k tvému otci, pověřil jsem ji, aby o tobě zjistila víc. Nemělo smysl běhat po celé planetě a honit tě, když jsem na tebe mohl pohodlně počkat na místě podle vlastního výběru. Takže když jsem si promluvil s Victorií, rozhodl jsem se přijet do Phoenixu, abych tvou matku poctil návštěvou. Slyšel jsem, že jsi řekla, že jedeš domů. Zpočátku mě ani ve snu nenapadlo, že bys to myslela vážně. Ale pak jsem přemýšlel. Lidé mohou být velmi předvídatelní; rádi jsou někde ve známém prostředí, někde v bezpečí. A nebyl by to dokonalý fígl, jít na poslední místo, kde bys měla být, když se schováváš - na místo, kde jsi řekla, že budeš?
Ale samozřejmě jsem si nebyl jistý, byla to jenom intuice. Obvykle mám cit pro kořist, kterou lovím, takový šestý smysl, jestli chceš. Poslechl jsem si tvůj vzkaz, když jsem se dostal do domu tvé matky, ale samozřejmě jsem si nemohl být jistý, odkud jsi volala. Bylo velmi užitečné mít tvé číslo, ale mohla jsi být v Antarktidě nebo co já vím kde, a hra by nefungovala, pokud bys nebyla nablízku.
Pak tvůj chlapec nastoupil do letadla do Phoenixu. Victoria je pro mě přirozeně sledovala; ve hře s tolika hráči jsem nemohl hrát sám. A tak jsem se od nich dozvěděl, v co jsem doufal, totiž že jsi přece jen tady. Byl jsem připravený; už jsem si předtím prošel vaše roztomilá domácí videa. A pak už to byla jenom záležitost blufování.
Velmi snadné, víš, neodpovídalo to tak docela mým standardům. Takže jistě chápeš, že doufám, že se ohledně svého chlapce mýlíš. Jmenuje se Edward, nemám pravdu?"
Neodpověděla jsem. Předstíraná odvaha pomíjela. Cítila jsem, že se blíží k závěru své oslavné řeči. Stejně nebyla myšlená pro mě. Nebyla žádná sláva v tom, že porazí mě, slabého člověka.
"Vadilo by ti moc, kdybych tvému Edwardovi nechal vlastní krátký dopis?"
Udělal krok zpátky a dotkl se digitální videokamery, která se vešla do dlaně a která byla položená na stereu. Malé červené světýlko ukazovalo, že je zapnutá. Párkrát ji nastavil, rozšířil rámeček. Zděšeně jsem na něj zírala.
"Omlouvám se, ale prostě si myslím, že nedokáže odolat a bude mě chtít dostat, až se na tohle podívá. A já bych nechtěl, aby mu něco uniklo. Samozřejmě, že tohle bylo celé pro něj. Ty jsi jenom člověk, který se bohužel ocitl na špatném místě ve špatnou dobu, a nepopiratelně se přidal ke špatné partě, mohl bych dodat."
Vykročil ke mně s úsměvem. "Než začneme…"
Při těch slovech jsem v žaludku pocítila vlnu nevolnosti. Něco takového jsem nečekala.
"Jen bych to rád trošku rozvedl. Odpověď byla jasná od samého začátku, a já jsem se tak bál, že to Edward pochopí a zkazí mi zábavu. Jednou už se mi to stalo, ale to už je dávno. Jednou jedinkrát, kdy mi moje kořist unikla.
Víš, upír, který měl tak pošetile rád tu svou malou oběť, udělal volbu, ke které tvůj Edward neměl dost síly. Když ten starý pochopil, že jdu po jeho malé přítelkyni, ukradl ji z ústavu, kde pracoval - nikdy nepochopím posedlost, kterou někteří upíři mají po vás lidech - a jakmile ji osvobodil, tak si ji pojistil. Zdálo se, že si ani nevšimla bolesti, chudinka malá. Trčela v té černé díře cely tak dlouho. O sto let dřív a byla by za svá vidění upálená na hranici. Ve dvacátých letech dvacátého století to byl blázinec a šoková terapie. Když otevřela oči, silná svým čerstvým mládím, bylo to, jako kdyby nikdy předtím neviděla slunce. Ten starý upír z ní udělal mocnou novou upírku, a už nebyl důvod, abych se jí dotýkal." Povzdechl si. "Tak jsem na oplátku zničil toho starého."
"Alice," vydechla jsem užasle.
"Ano, tvoje malá kamarádka. Byl jsem překvapený, když jsem ji viděl na mýtině. Takže si říkám, že by její smečka měla být schopná najít v této zkušenosti jistou útěchu. Já jsem dostal tebe, ale oni dostali ji. Jedinou oběť, která mi kdy unikla, to je vlastně docela čest.
A ona voněla tak pěkně. Pořád lituju, že jsem ji nikdy nemohl ochutnat… Voněla ještě líp než ty. Promiň - nechtěl jsem být hrubý. Máš velmi příjemnou vůni. Takovou květinovou…"
Udělal další krok, až byl jenom pár centimetrů ode mě. Zvedl pramen mých vlasů a jemně k němu přivoněl. Pak něžně uhladil pramen zpátky na své místo a já jsem ucítila jeho studené konečky prstů na svém krku. Natáhl ruku a zlehka mi přejel po tváři palcem, jeho tvář byla zvědavá. Strašně jsem chtěla utéct, ale stála jsem jako přimrazená. Nedokázala jsem ani ucuknout.
"Ne," zamumlal si pro sebe, když ruku zase spustil, "já to nechápu." Povzdechl si. "No, předpokládám, že bychom s tím měli pokročit. Ať pak můžu zavolat tvým přátelům a povědět jim, kde najdou tebe i můj malý vzkaz."
Teď mi bylo rozhodně špatně. Přichází bolest, to jsem mu viděla na očích. Nestačí mu vyhrát, nakrmit se a odejít. Nebude žádný rychlý konec, jak jsem na to spoléhala. Roztřásla se mi kolena a bála jsem se, že upadnu.
Ustoupil a začal mě nenuceně obcházet dokola, jako by se snažil získat lepší výhled na sochu v muzeu. Jeho tvář byla stále otevřená a přátelská, jak se rozhodoval, kde začít.
Pak poklesl dopředu do přikrčení, které už jsem znala, a jeho příjemný úsměv se pomalu rozšířil, rostl, až už to vůbec nebyl úsměv, ale cenění zubů, odhalených, blyštivých.
Nemohla jsem si pomoct - snažila jsem se utéct. Ačkoliv jsem věděla, jak je to zbytečné, ačkoliv se mi podlamovala kolena, panika nade mnou převzala vládu a já jsem se rozběhla k nouzovému východu.
V mžiku stál přede mnou. Neviděla jsem, jestli použil svou ruku nebo nohu, bylo to příliš rychlé. Do hrudi mě udeřila zdrcující rána - cítila jsem, jak padám nazad, a pak jsem uslyšela křupnutí, jak jsem hlavou praštila do zrcadel. Sklo se bortilo, některé kusy se odlomily a roztříštily se na kousky na podlaze vedle mě.
Byla jsem příliš otřesená, abych cítila bolest. Navíc jsem nemohla dýchat.
Šel pomalu ke mně.
"To je velmi hezký efekt," podivil se a pozoroval tu skleněnou spoušť. Hlas už měl zase přátelský. "Tušil jsem, že tahle místnost dodá mému malému filmovému dílku vizuální dramatičnost. Proto jsem si k setkání s tebou vybral tohle místo. Je to tu dokonalé, nemyslíš?"
Ignorovala jsem ho, snažila jsem se vyškrábat na všechny čtyři a doplazit se ke dveřím.
V tu ránu byl u mě a tvrdě mi dupl na nohu. Uslyšela jsem otřesné cvaknutí zubů dřív, než jsem ho ucítila. Ale jak jsem ho ucítila, nedokázala jsem zadržet výkřik bolesti. Vymrštila jsem se, abych se chytla za nohu, a on stál nade mnou a usmíval se.
"Chtěla by sis rozmyslet své poslední přání?" zeptal se přívětivě. Palcem u nohy dloubl do mé zlomené nohy a pak jsem uslyšela pronikavý výkřik. Šokovaně jsem si uvědomila, že byl můj.
"Nechtěla bys radši přimět Edwarda, aby se mě pokusil najít?" zeptal se milým hlasem.
"Ne!" zaskřehotala jsem. "Ne, Edwarde, ne -" a pak jsem dostala ránu do obličeje a byla jsem odhozena zpátky do rozbitých zrcadel.
Přes bolest v noze jsem cítila ostrou trhlinu na kůži na temeni hlavy, jak se do ní zařízlo sklo. A pak se mi krev začala vsakovat do košile, slyšela jsem ji odkapávat na dřevo pod sebou. Z jejího pachu se mi obracel žaludek.
Skrze nevolnost a mrákoty jsem viděla něco, co mi dodalo náhlý, poslední cár naděje. Jeho oči, předtím pouze dychtivé, teď žhnuly neovladatelným nutkáním. Karmínová krev, která se rozlévala po mé bílé košili a rychle tvořila kaluž na podlaze, ho přiváděla k šílenství žízní. Bez ohledu na své původní záměry už to nemohl déle protahovat.
Ať už to rychle skončí, v nic víc už jsem nemohla doufat, záplava krve z hlavy s sebou odplavovala i mé vědomí. Oči se mi zavíraly.
Jako kdybych byla pod vodou, uslyšela jsem poslední lovcovo zavrčení. Z veliké dálky jsem viděla, jak jeho temný obrys přistupuje ke mně. Z posledních sil jsem instinktivně zvedla ruku, abych si chránila obličej. Oči se mi zavřely a proud mě unášel pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama