5. Krevní skupina

12. listopadu 2009 v 16:49 |  Stmívání - Knížky

5. KREVNÍ SKUPINA

Šla jsem na hodinu angličtiny jako omámená. Když jsem vstoupila do třídy, ani jsem si nevšimla, že hodina už začala.
"Děkuji, že jste se k nám připojila, slečno Swanová," řekl pan Mason ironicky.
Začervenala jsem se a spěchala na své místo.
Až když hodina končila, uvědomila jsem si, že Mike nesedí na svém obvyklém místě vedle mě. Pocítila jsem záchvěv viny. Ale oba s Erikem na mě počkali ve dveřích jako obvykle, takže jsem z toho usoudila, že mi snad přece jen odpustili. Mikovi se vrátila jeho stará dobrá nálada, a jak jsme šli, nadšeně vykládal o předpovědi počasí na tento víkend. Déšť by si měl dát menší přestávku, a tak snad jeho výlet bude možné uskutečnit. Snažila jsem se tvářit nadšeně, abych mu vynahradila, že jsem ho včera zklamala. Bylo to tvrdé; déšť nedéšť, pořád bude chabých pět stupňů, jestli budeme mít štěstí.

Zbytek dopoledne uběhl, aniž bych tomu věnovala pozornost. Bylo těžké uvěřit, že jsem si jenom nevymyslela to, co Edward řekl dnes ráno, a nešlo mi z hlavy, jak se na mě díval. Možná to byl jenom velmi přesvědčivý sen, který jsem si spletla s realitou. Připadalo mi to pravděpodobnější, pochybovala jsem, že bych pro něj byla jakkoliv zajímavá.
Takže jsem byla netrpělivá i vystrašená, když jsme s Jessikou vstupovaly do jídelny. Chtěla jsem se mu podívat do tváře, abych viděla, jestli z něj zase není ten studený, lhostejný člověk, jak jsem ho znala za posledních pár týdnů. Nebo jestli jsem dnes ráno nějakým zázrakem skutečně slyšela, co jsem si myslela, že jsem slyšela. Jessica žvanila pořád dokola o svých plánech na ples - Lauren a Angela pozvaly ty ostatní kluky a půjdou všichni společně - a bylo jí jedno, že ji vůbec neposlouchám.
Projelo mnou zklamání, když jsem neomylně zaostřila na jeho stůl. Ostatní čtyři tam byli, ale on ne. Odešel domů? Zdrceně jsem se postavila do fronty za Jessiku, která pořád drmolila. Ztratila jsem chuť k jídlu - koupila jsem si jenom láhev limonády. Chtěla jsem si sednout a jen se poddat špatné náladě.
"Edward Cullen už na tebe zase zírá," oznámila Jessica, a vyslovením jeho jména konečně upoutala moji pozornost. "Tak si říkám, proč dneska sedí sám."
Hlava mi vylétla vzhůru. Sledovala jsem její pohled a spatřila Edwarda, jak se pokřiveně směje a dívá se na mě od prázdného stolu, vzdáleného přes celou jídelnu od místa, kde obvykle sedal. Jakmile zachytil můj pohled, zvedl ruku a pokynul mi ukazováčkem, abych za ním přišla. Jak jsem nevěřícně zírala, zamrkal.
"Vážně myslí tebe?" zeptala se Jessica s urážlivým úžasem v hlase.
"Možná potřebuje pomoct s domácím úkolem z biologie," zamumlala jsem, abych v ní nevzbudila podezření. "Hm, radši se půjdu podívat, co chce."
Když jsem odcházela, cítila jsem, jak na mě Jessica civí.
Došla jsem k jeho stolu a nejistě se postavila za židli naproti němu.
"Co kdyby sis dneska sedla se mnou?" zeptal se s úsměvem.
Automaticky jsem se posadila a nedůvěřivě se na něj dívala. Pořád se usmíval. Bylo těžké uvěřit, že někdo tak krásný může být skutečný. Bála jsem se, že náhle zmizí v obláčku kouře a já se probudím.
Zdálo se, že čeká, až něco řeknu.
"Tohle je jiné," konečně se mi podařilo ze sebe vypravit.
"No," odmlčel se a pak dořekl spěšně: "Rozhodl jsem se, že když už jsem na cestě do pekla, tak ať to stojí za to."
Čekala jsem, až řekne něco, co dává smysl. Vteřiny odtikávaly.
"Víš, že nemám ponětí, jak to myslíš," podotkla jsem nakonec.
"Vím." Znovu se usmál, pak změnil téma. "Myslím, že se na mě tvoji přátelé zlobí, že jsem jim tě ukradl."
"Oni to přežijou." Cítila jsem, jak se mi jejich pohledy zabodávají do zad.
"Já tě ale možná nevrátím," řekl s rozpustilým zablesknutím v očích.
Zalapala jsem po dechu.
Zasmál se. "Vypadáš ustaraně."
"Ne," hlesla jsem, ale jako na potvoru se mi zlomil hlas. "Ve skutečnosti jsem překvapená… proč to všechno tak najednou?"
"Vždyť jsem ti to povídal - už mě unavilo držet se od tebe dál. Takže to vzdávám." Pořád se usmíval, ale jeho okrové oči byly vážné.
"Vzdáváš?" zopakovala jsem zmateně.
"Ano - vzdávám pokusy o vhodné chování. Prostě teď budu dělat, co chci, a ať si třísky lítají, kam chtějí." Při těch slovech mu úsměv pohasl a do hlasu se mu vloudil tvrdý tón.
"Zase jsem mimo."
Ten úžasný pokřivený úsměv se objevil znovu.
"Vždycky moc mluvím, když jsem s tebou - to je jeden z problémů."
"Neboj se - já ničemu z toho nerozumím," řekla jsem zatrpkle.
"S tím počítám."
"Takže, abych to pochopila, teď jsme přátelé?"
"Přátelé…" přemítal pochybovačně.
"Nebo ne." Zamumlala jsem.
Zakřenil se. "No, myslím, že to můžeme zkusit. Ale varuju tě předem, nejsem pro tebe dobrý přítel." Za jeho úsměvem se skrývalo skutečné varování.
"To říkáš často," podotkla jsem a snažila se ignorovat náhlé chvění v žaludku a zachovat vyrovnaný hlas.
"Ano, protože mě neposloucháš. Pořád čekám, že tomu uvěříš. Jestli máš rozum, tak se mi budeš vyhýbat."
"Myslím, že sis taky udělal jasný názor ohledně mého intelektu." Přimhouřila jsem oči.
Omluvně se usmál.
"Takže, protože nemám… rozum, tak se budeme snažit být přáteli?" Pokusila jsem se shrnout tu matoucí změnu.
"Tak nějak."
Podívala jsem se dolů na své ruce svírající láhev limonády a nevěděla jsem, co mám dělat.
"Na co myslíš?" zeptal se zvědavě.
Vzhlédla jsem do jeho hlubokých zlatých očí, popletlo mě to, a jako obvykle jsem vyhrkla pravdu.
"Snažím se přijít na to, co jsi zač."
Jeho čelist se napjala, ale s jistým úsilím si zachoval úsměv.
"A daří se ti to aspoň trochu?" zeptal se ledabyle.
"Moc ne," přiznala jsem.
Uchechtl se. "Jaké máš teorie?"
Začervenala jsem se. Během posledního měsíce jsem váhala mezi Batmanem a Spidermanem. Ale za nic na světě bych se k tomu nepřiznala.
"Ty mi to nepovíš?" zeptal se a naklonil hlavu na stranu s děsně svůdným úsměvem.
Zavrtěla jsem hlavou. "To je moc trapné."
"To je vážně frustrující, víš," stěžoval si.
"Ne," nesouhlasila jsem rychle, v očích tvrdý pohled, "nedokážu si představit, proč by to vůbec mělo být frustrující - že ti někdo odmítne povědět, co si myslí, i když každou chvíli dělá tajuplné drobné narážky, takže v noci nemůžeš spát a přemítáš, co asi tak mohly znamenat… co je na tom prosím tě frustrujícího?"
Zakřenil se.
"A nebo třeba," pokračovala jsem, jak se ve mně uvolnila zadržovaná zlost, "se ten člověk chová podivně - jeden den ti za neskutečných okolností zachrání život, a druhý den se k tobě chová jako k vyvrhelovi, a nikdy nic z toho nevysvětlí, i když to slíbil. Na tom přece taky není nic frustrujícího."
"Ty ses nějak rozjela, co?"
"Nemám ráda dvojí měřítka."
Měřili jsme si jeden druhého a neusmívali jsme se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nvm | 12. listopadu 2009 v 16:51 | Reagovat

Dnes večer o půlnoci si tvoje láska uvědomí, že Tě miluje, zítra Tě čeká šok budeš překvapený(á)!!!!!
Nepřetrhni tento řetěz, jestli jo čeká tě 10 roků neštěstí.... pošli tento řetěz 15 lidem do 10 min. od přečtení

2 s | 12. listopadu 2009 v 16:53 | Reagovat

Dnes večer o půlnoci si tvoje láska uvědomí, že Tě miluje, zítra Tě čeká šok budeš překvapený(á)!!!!!
Nepřetrhni tento řetěz, jestli jo čeká tě 10 roků neštěstí.... pošli tento řetěz 15 lidem do 10 min. od přečtení

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama